»"Mne vždycky bavilo si vymýšlet. Na Malši nám jednou ztvrdl velký pecen překrásného domácího chleba. Vyhodit ho bylo škoda. Ostrým nožem jsem skrájel všechnu kůrku a střídku jsem nakrájel na takové dlouhé listy. Rozpustil máslo, napustil ty plátky, pomazal syrovými ušlehanými vajíčky, dal na to kdejaký zbytek masa a koření podle fantazie a libosti. Jiný ten plátek jsem zase namazal třeba hořčicí, další strouhaným sýrem, uvařeným a rozkrájeným taliánem, všechny ty plátky jsem nakladl na sebe jako dort, ještě jsem to zvenku pomazal vajíčkem a strčil péct do trouby. Nikomu jsem nic neříkal, bylo to uděláno tajně. Po upečení jsem to dal do sklípku a čekal jsem. Po večeři se sedělo jako vždycky, a když přitáhla dvacátáčtvrtá hodina, najednou se někdo ozval - jako ostatně každý den - špekoune, nemáš něco k jídlu? Šel jsem do sklípku a přinesl překvapení. Bylo to ohromné a každý rok jsem to musel opakovat. Do toho jídla se mohou dát jakékoliv zbytky, a když k tomu přidáš ještě trochu představivosti kuchařské, musí to dopadnout senzačně. Tenkrát poprvé, když jsme to jedli jako překvapení tajně udělané, se k tomu nachomýtl starý Václav Vydra, který byl na výletě na Krumlově. Tomu to tak chutnalo, že jsem to musel přichystat každý rok vždycky na Husa a Cyrila a Metoděje. To mezi nás na Malši vždycky přijížděl - (vyprávěl Alois Fišárek)."«

(Jan Goldhammer, 1910-1990, český publicista: Výtvarníci a labužníci", Praha 1970)