»První co si babička v hospodářství zcela na starost vzala, bylo pečení chleba. Nemohla snést, že služka s božím darem tak beze vší úcty zachází, aniž do díže ani z díže, do pece ani z pece že jej nepřežehnává, jakoby cihly v ruce měla. Babička, než kvas zadělávala, kopistem díž požehnala a to žehnání opakovalo se, kdykoli těsto do ruky se vzalo, až byl chléb na stole. Nesměl jí také žádný otevřhuba přijít do rány, aby jí "boží dar neuhranul!", i Vilímek, když vešel do kuchyně při pečení chleba, nezapomněl, že má říci "Pánbůh požehnej!" Když babička pekla chléb, měly vnoučata posvícení. Po každé dostaly
podplamenici a po malém bochánku, švestkami neb jablkami plněném, což se jim dříve nestávalo. Musely ale zvykat dávat pozor na drobty. "Drobty patří ohníčku," říkala babička, když smítala se stolu drobečky a do ohně je házela. Když ale některý z dětí udrobil chleba na zem a babička to zhlédla, hned mu kázala drobečky sebrat a říkala: "Po drobečkách se šlapat nesmí, to prý duše v očistci plačou." Také se mrzela vidouc, že chléb se při krájení nerovná: "Kdo se nesrovnává s chlebem, nesrovnává se s lidmi," říkala. Jednou prosil Jeník, aby mu babička zakrojila po straně do kůrky, že on to rád jí; babička to neudělala řkouc: "Neslyšel jsi, když se zakrojuje chleba, že se ukrajujou Pánubohu paty? Nechť je jak je, ty se neuč vymýšlet v jídle," a pan Jeníček musel si nechat laskominy zajít. Kde jaký kousek chleba ležet zůstal, i kůrky, co děti nedojedly, strčila babička do kapsáře; trefilo-li se jít okolo vody, hodila rybám, rozdrobila mravencům, když šla s dětmi, nebo ptákům v lese, zkrátka ona nezmařila jediného sousta a vždy napomínala: "Važte si božího daru, bez něho je zle, a kdo si ho neváží, toho Bůh težce tresce." Jestli dítě chléb z ruky upustilo, muselo jej pak políbit, jako za odprošení; tak i kdyby kde zrnko hrachu bylo leželo, zvedla je babička a vyznamenaný na něm kalíšek s úctou políbila. Tomu všemu babička i děti učila. Jestli leželo na cestě husí peřičko, babička hned na ně ukázala řkouc: "Shýbni se Barunko!" Barunka byla mnohdy líná a říkala: "Ale babičko, copak je jedno pírko?" Z toho ji babička hned kárala: "Musíš si myslit, holka, sejde se jedno k druhému, bude jich více; a to si pamatuj přísloví: "Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit."«