»V restauraci chudiny v Latinské čtvrti v Paříži nejsou jídla nějak rozmanitá. Brambory jsou zde věčně . kdyby nebylo jediné brambory v Irsku, kdyby nebyly brambory nikde, u Flicoteaux by byly. Na třicet let už se tam vídá jejich žlutavá barva, oblíbená to barva Tiziánova, bývají posypány rozsekanou zeleninou a těší se výsadě, kterou jim ženy závidí: tak jak jste je vídali v r. 1814, tak se s nimi shledáte v r. 1840. Skopové žebírko a svíčková jsou na jídelním lístku tohoto závodu tím, čím tetřev a jeseter na jídelním lístku u Véryho, totiž jídly mimořádnými, která je nutno objednávat hned ráno. Zde je doménou hovězí samice, její mládě se zde vytváří v nejnevídanějších podobách. Když merlon a makrela obléhají břehy oceánu, jsou v kurzu u Flicoteaux. Všechno je zde závislé na zemědělských sezónách a rozmarech francouzské přírody. Zde se člověk dozví věci, o nichž nemají poněti boháči a zahaleči, lhostejní k proměnám ročních období. Student zavřený v Latinské čtvrti dostává zde přesné zprávy o počasí, kdy se urodily fazole a hrách, kdy tržnice oplývá zelím, kterého salátu je tam nadbytek, zda-li je neúroda řepy. Stará pomluva, která se hodně tradovala v době, kdy tam začal chodit Lucien, tvrdila, že steaky se objevují v souvislosti se zvýšenou úmrtností koní . . . "«