»"Ale již nadešla doba paní Fogetky. Trh řídne, hokynářky se chtějí před odchodem ještě posilnit, nosičky sobě už něco vydělaly, také jiní lidé mají už hlad, ano i žebráci už si vyžebrali něco. Stánky jsou obklopeny. Host přijde, usedne nebo zůstane stát, obdrží hrnek, lžíci a jí. Podívání jako na Olymp, samí bohové řečtí, kteří také neznali vidliček a serviet! Vidličku zastávají prsty, při čemž může malíček co nejkoketněji do výše odstávat, servietu zastává ruka - jak zbytečně mluvil ten, který učil: "Nesmrkat do serviety!" Tady nejsou nikdy v rozpacích, jak které jídlo jíst, jakož bývá někdy u velkých tabulí. Vlastně už i ty lžíce půjčuje paní Fogetka jen nerada. Nejsou sice ze stříbra, jedovatost hub na př. by se dle zčernání těch lžic nepoznala, ale předc se každý okamžik nějaká ztratí, "zrovna jako by je jedli", a denně je rámus. Paní Fogetka kupuje proto jen "ausšus", lžíci za tři krejcary, samý ostrý zub a výlomek, že je hubě až ouzko. Přichází babička s nůší. Nůši prázdnou podržuje na sobě a žádá ze hrnek bramboru. Jí stojíc. Když otevře ústa, zdá se, že koutky zapadají až k uším - po obou dásních není ani jediného zubu a předce je zrovna mžikem s hrnkem hotova! Virtuóska jedlice bez zubů. Ano, Lessing měl pravdu, Rafael byl by býval velkým malířem, i kdyby se byl narodil bez rukou! Přichází muž, vypadající jako přiošumělý kněz. Černý kabát je zapjat, bílý šátek je otočen těsně kolem krku. Mlsně prohlíží pekáče, pak si koupí zadní čtvrtku husy. Hned se do ní spouští, srká kůžičku, okousává stehno a pořád při tom vypravuje paní Fogetce hlasem smutným, že je vdovcem, jaké že je to neštěstí ztratit ženu, "povídám jim, tak dobrou ženu!" - Smutně zaplatil a s povzdechem odešel. "Snad svou ženu sněď, že si tak vzdychá," míní paní Fogetka k sousedce. - ,,I copak jich napadá, je zdráva a živa, já to slyšela; ale je to taková mlsná huba, ten starý, a chodí po pečínkách," zlobí se sousedka.

(Jan Neruda: Kuchyně na trhu, část 3. z fejetonu, 1875, >na 4)